Nad těmito prorockými slovy mi přišla na mysl těsně porevoluční píseň Sváti Karáska, která se jmenuje "Stud". Jak jsem ji pročítal, začaly mě napadat další její sloky:
Když lid Boží ztratí stud, církev se nestydí, říká: máme bibli, ale podle ní se neřídí. Jsme moudřejší než druzí, tak klamně se těší, zlého přitom nelitují, ti Boha neslyší. Když křesťan ztratí stud, hřešit se nestydí, říká: Pane, Pane, ale jeho slovem se neřídí. Milost bere lehkovážně, lítostí se neliší, nebere Krista vážně a Boha neslyší.
Ptáme-li se po významu církve i jednotlivých křesťanů pro dnešní společnost, nepatří k němu snad i toto? V atmosféře siláckých postojů, nestydatého zakrývání či přehlížení pochybení a spáchaného zla umět se sklonit v lítosti? Doznat vinu, omluvit se?
Bože, Otče slávy, dávej nám ducha moudrosti a zjevení, abychom nebyli polapeni svou lehkovážností, ale poznávali a brali vážně tvou vůli, styděli se hřešit a drželi se naděje v Kristu Ježíši. Amen.