Modla, božstvo, je něco, co má člověk místo Boha. Na co spoléhá, o čem soudí, že mu přinese štěstí, radost, pro co by byl schopen udělat skoro všechno. Co obdivuji? Co uctívám? K čemu upínám svou naději dnešního dne? Na co jsem "zavěsil svůj život"? Potíž je v tom, že lidé dost často mají právě modlu místo Boha. Církev, Boží lid, společenství není a nemá být pouhým klubem, pouze partou spřízněných duší či kamarádů. Společenství církve se vyznačuje úctou k Bohu. Bere Pána Boha vážně, doopravdy. On je naší autoritou a my jsme mu odpovědní. Bohabojnost je hrází proti vyprázdnění i malichernostem a trapnému církevničení. I ta na první pohled nejsveřepější moc, božstvo, modla je na rozdíl od služby Bohu v posledku jen pomíjivá.
Pane, tvé pozvání a oslovení je náročné. Prosím, ať i dnes mohu tobě i bližním bezvýhradně a věrně sloužit.