Hrůzy, o nichž vypovídá Jeremjášův Pláč, nepatří jen do daleké minulosti krutého starověku. Podobné scény jako ty popsané prorokem jsou i součástí naší přítomnosti. A kde se dějí hrůzné násilné činy, tam taky padá výčitka, kterou vyslovil i prorok: "Není nikdo, kdo by potěšil." O to překvapivější je potom vyznání našeho verše. Nevychází ze situace, o níž sní teologie prosperity - pohoda, bohatství, síla a zdraví. Naopak, vychází ze zkušenosti, která je popsána srdcervoucími výrazy: Hospodin se proti mně obrací den co den, jed, útrapy, temnota, rozvrácené cesty, bezvýchodnost, rozdrásané tělo, terč šípů, hořkost, pelyněk... Možná by se dala tato zkušenost shrnout do žalmistovy věty "jít údolím stínů smrti". A potom skutečně poznáváme, že jediným zdrojem naděje a života není nic jiného a nikdo jiný než Bůh sám.
Pane, pomoz mi právě tehdy, když na můj život dopadnou stíny smrti, prožít tvoji dobrotivou přítomnost.