V realitě, ve které dnes žijeme, ať už politicky, nebo duchovně, je vnější podoba jiná, ale ve své podstatě stejná jako v době Ozeášově. Nespoléháme na Ašúr, ale na EU nebo USA. Ve vztahu k uprchlické krizi na Turecko či NATO. Nedoufáme v to, že sedneme na oře, ale doufáme v sílu vyspělé techniky, případně ve zbrojní průmysl. Nevyrábíme si sošky, kterým bychom říkali: "Náš Bože", ale hledáme svou identitu v osobním úspěchu, v osobním vlastnictví. Výrobkem vlastních rukou může být i náš dům, auto, postavení, životní zajištění. Severoizraelská říše prožívala dobu rozkvětu, klidu a blahobytu, a právě do této situace zaznívá slovo soudu, ale i výzva k pokání: "Navrať se, Izraeli, k Hospodinu, svému Bohu, (...) řekněte mu: Promiň nám všechnu nepravost, přijmi nás laskavě" (Oz 14,2.3).
Pane, ptám se sám sebe: "Na koho dnes spoléhám?" Chci vyznat, že budu spoléhat na tebe. Pomoz mi, prosím.