Král Šalomoun se modlí k Hospodinu při posvěcení chrámu a pronáší slova: "Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval?" Šalomoun tak vlastně vyjadřuje to, co si uvědomujeme i my sami: na jedné straně touhu po Boží blízkosti a na straně druhé vědomí, že Boha nemůžeme prostorově ohraničit. Někdo pociťuje, že v kostele je Bohu blíže, že se tam může ztišit, že se spojuje se všemi těmi, kdo se tam modlili před ním, že tam ho Bůh zkrátka slyší. Z těchto důvodů se staví chrámy Boží od Šalomouna až podnes, s cílem vytyčit pro člověka prostor pro setkávání s Bohem, byť zbudovaný lidskýma rukama. Prostor vybudovaný s nadějí a doufáním, že do něho Bůh zavítá.
Bože Otče, děkujeme ti, že slyšíš naše prosby, když k tobě voláme.