Žili jsme v omylu, čekali jsme, až se k nám sehnou nebesa. Civíme vzhůru, kdy se k nám Bůh skloní? Ale on je již zde. V Kristu probuzený, Hospodinem osvojený člověk je zdrojem Boží proměny světa. Milostí jsme spaseni a s námi v naději i celý svět. Domovem milosrdenství a věrnosti Boží je tedy země. A odtud se teprve rozpínají, aby dosahovaly samotných nebes. Sahá k nebi, dotýká se mraků. Ujímá se zbylého světa, nedohledného vesmíru. Boží světelná emise je jak na plátně biografu zřetelná všude kolem nás. Nebesa vypravují o Boží slávě. Ale jsme tím projektorem pravdy Božích dětí my? To vesmír shlíží dolů. Celé stvoření civí na nás. Každý kámen, hvězda i letící pták. Budeme shledáni čistými, prostými množství nevěrností?
Kriste, kéž je skrze naše působení ve světě zřejmý původce životního pramene.