Z dětských pískovišť jsme si odnesli nevymazatelnou zkušenost, že je mrzuté, když nám někdo poboří hrad, na který jsme tak pyšní. Je to nespravedlivé, zahanbující a k vzteku. I dospělejší život nás někdy konfrontuje s nepřejícími lidmi a znovu zakoušíme tu mrzutost. Ta se však může dostavit i tehdy, když na náš pracně budovaný hrad těžce položí svou ruku Bůh. Bůh je tak dobrý, že někdy maří naše velkolepé plány a bytostná přesvědčení. Rozpozná lépe než my, kdy jsou to pouhé stavby z písku. A chce, abychom jednou v den velkého účtování nebyli zklamáni, ale odměněni.
Otče, chci se naučit důvěřovat víc tobě než sám sobě.