V tomto zvolání vnímám dvojí rovinu. Ta první: Člověk mnohdy potřebuje „vidět“ Boží tvář, Boha, aby vnímal také Boží přízeň, lásku, přítomnost. Potřebuje se prostě nějak přesvědčit, aby věřil. A ta druhá rovina: Prosíme o smilování – ve chvílích strachu, nepřízně, těžké situace – a jakoby přitom Boha viníme z toho, co se děje. S pokorou pak prosíme o smilování. Pokora je v duchovním životě, a nejen tam, bezpochyby důležitá. Pokora odvádí od sebestřednosti, od já k ty. Zavádějící naopak může být vnímání Boha jako původce našeho trápení. Vždyť on nás miluje, mnohdy i nese.
Bože, Otče, Pane, Duchu – jsi s námi a my ti děkujeme!