V našich životech se často objevují situace, které nás zkoušejí a prověřují. Mohou být malé či velké, od ztráty někoho blízkého přes zdravotní problémy či různá omezení daná věkem až po banální pracovní stres. V určité fázi se nám může zdát, že všechna naděje je ztracena, že není cesty dál. Žalmista takovou situaci důvěrně znal, a právě tehdy se obrací o pomoc k Bohu. Jeho prosba vyjadřuje jeho nejhlubší touhu a potřebu – touhu po zachování života, po útěše a po smyslu. Věří, že Bůh jej nezanechá v jeho bolesti samotného, ale že jej provází a dává mu sílu překonat překážky. Nečeká okamžité řešení, ale věří, že na to není sám.
Bože, ty sám ses v Ježíši Kristu odvážil vstoupit do našeho světa, projít vším možným soužením a zármutkem. Dávej nám naději, že na své těžkosti nejsme sami.