My lidé žijeme podle pořekadla „Důvěřuj, ale prověřuj.“ Vycházíme totiž z lidské zkušenosti, že ne vždy se dá na každého člověka spolehnout. Zkušenost s Bohem se ale těmto lidským zákonitostem vymyká. Na potvrzení tohoto výjimečného postavení vůči nám poslal Otec svého Syna, kterého slíbil již skrze proroky, jak můžeme číst na mnoha místech Starého zákona. Vztah Boha k nám lidem není něco za něco. Bůh se nám vydal zcela, prostřednictvím Ježíše Krista. To je ten důvod, proč můžeme věřit a důvěřovat bezpodmínečně, zcela mu odevzdat svůj život a ukrýt se pod jeho křídla. Paradoxem ale je, že profit z tohoto vztahu máme my. Bůh nechce naši důvěru kvůli své moci či naší podřízenosti. Chce, abychom ji měli, protože nám dá sílu na cestě životem. Na cestě, která často není bez bolesti, strachu a samoty. Jeho odměna je bohatá – on je naše útočiště.
Bože, děkujeme za dar víry, který nás nese životem, který dává našemu životu směr, smysl i cíl.