Ezechiel přináší obraz pastýře, který shromažďuje rozptýlené stádo a ukládá je na bezpečných pastvinách, kde už není místo pro strach. Stejný příslib Ježíš rozvíjí, když slibuje, že vybuduje společenství, jež se nezhroutí ani pod nejtvrdšími útoky. Církev proto není pevnost z kamene, ale živé tělo držené pohromadě milostí, pravdou a láskou. Tam, kde Kristus stojí uprostřed, ztrácí temnota svou moc; pronásledování, selhání i vnitřní nejistota narážejí na skálu Vzkříšeného. Kdo v něm spočívá, stává se součástí lidu, který se nemusí bát a může druhým zprostředkovat odpočinek i naději. Takové bezpečí není útěkem z reality; dává odvahu kráčet, protože Pastýř jde před námi a jeho hlas nás volá vždy jménem.
S vděčností kladu své stopy do tvých, Ježíši, neboť…