Občas se stává, že nemáme náladu trávit čas ve společnosti druhých lidí. Rádi si zalezeme do své „ulity“, nikým a ničím nerušeni. Někdo tuto potřebu pociťuje častěji, jiný méně často, já osobně těmto chvílím říkám „unsocial day“. I přes vlastní nespolečenskost a touhu po samotě je dobré pamatovat, že nikdy nejsme tak úplně sami. A právě v těchto chvílích můžeme mít k Pánu o to blíž. Tím, že nás náš Pán zve do své společnosti, nám prokazuje milosrdenství. Dává nám novou naději, ve které je možné žít, i když jsme v temnotě, v tísni a úzkostech. Toto milosrdenství pro nás pak smí být něčím víc než život sám o sobě ve své šťastné intenzitě.
Děkujeme ti, Pane, za každou chvilku, kterou můžeme trávit s tebou, za tvé každodenní milosrdenství, které nám prokazuješ za časů dobrých i v těch, kdy tápeme ve tmě.