Stává se vám také někdy, že si postesknete, jak je život obtížný? Mihne se vám v myšlenkách pocit osamělosti a říkáte si, kdo vás podpoří, povzbudí či potěší? Nevíte, komu se svěřit? Občas jsme natolik zahlceni vlastními představami o tom, jaký má náš život být, až zapomínáme, že máme nablízku někoho mocnějšího, než jsme my sami. Někoho, kdo při nás věrně stojí, i když na něj zapomínáme. Toho, kdo zná příčiny a následky všech věcí a kdo má moc s nimi něco dělat i tehdy, když se nám zdá, že není naděje. A hlavně, kdo pro nás chce to nejlepší.
Děkuji ti, Pane, za tvou blízkost. Děkuji, že kráčíš se mnou i tehdy, když já sám na tebe zapomínám.