Každý asi známe ten pocit, když denně chodíme kolem nějaké budovy a jednou (Bůh ví proč) se zastavíme a vzhlédneme a pořádně si tu budovu prohlédneme a - žasneme. Chodili jsme kolem ní každý den a nevšimli jsme si té krásy, těch detailů. Stejně tak někdy procházíme kolem úhelného kamene našich životů - automaticky, bez zastavení, bez povšimnutí, bez užasnutí. A to i když se ten div udál před našimi zraky. Zastavme se tedy někdy. Vzhlédněme. Žasněme!
Pane, vytrhávej nás ze stereotypů a automatismů. Zastavuj nás a nechávej nás žasnout nad tím, co nám přijde běžné.