Když vešel učitel do třídy, my žáci jsme si vždy stoupli na znamení jeho přivítání. Bylo to vyjádření úcty i naší připravenosti k výuce. Víme, že ten, kdo mluvil k Ezechielovi, byl Bůh. Ezechiel slyší pobídku: „Stoupni si, budu s tebou mluvit.“ Neřekl nám Bůh někdy něco podobného? Když jsme usínali při modlitbě? „Vstaň, poklekni.“ Vnější věci se nám často vytratily, protože víra je věcí „srdce“. Přesto mohou být pomocí, abychom si uvědomili, před kým stojíme. Kdo k nám mluví. Jakmile Bůh k Ezechielovi promluvil, vstoupil do něj duch. Duchem Božím byli vedeni pisatelé Bible. Za Božím slovem stojí Boží Duch, který ho oživuje. Který nás staví na nohy. Nejde zdaleka jen o postoj při modlitbě, ale i o naši pozornost, úctu, víru a ochotu vyrazit do služby, byť není vždy snadná. Je to ale Bůh, kdo působí naše chtění a činění. Prosme o to i dnes, aby oboje směřovalo k jeho slávě.
Pane, kéž tvůj Duch vstoupí i dnes do mého života a zvedá mě tam, kde klesám, zvedá mě k tobě.