Když se upřímně díváme na svůj život, nevidíme se v roli těch, kterým by mohl Bůh vložit slovo do úst. Necítíme se toho hodni. Máme málo zkušeností, bojíme se neznámého nebo tušíme odmítnutí a výsměch. Přesto Bůh sám vkládá slova do našich úst. Dává nám to úžasnou výsadu o něm mluvit a dosvědčovat jeho moc mezi námi. Stojí nad námi jako rodič bez přísného peskování a pedantické úzkoprsosti. Jemně nás hladí po vlasech. Je to Boží dotyk, jeho slovo. Můžeme ho odmítnout, můžeme utíkat, můžeme se vymlouvat nebo se k němu obrátit zády. Byla by to škoda, když se nám dostává takové výsady. Pozvěme ho do našich životů, do našich úst.
Otče náš, toužím, abys byl se mnou, jednal v mém životě, byl mými rty, tvůrcem mých slov. Prosím o odvahu, chci odložit strach. Toužím naplnit poslání, které pro mě máš.