Mnozí z nás mají v sobě vtisknuto slovní utěšování, kterého se nám dostávalo v dětství. Třeba když jsme si rozbili koleno, slyšeli jsme: „To nic není. Prosím tě, ty kvůli tomu naděláš!“ A to v nás zůstalo, takže když potkáváme své známé s diagnózou rakoviny nebo třeba ty, kterým umřeli blízcí na covid, máme pro ně slova útěchy typu: „To bude dobré. Musíš mít naději.“ Ti, kteří si tím prošli, říkají, že takovéto rady vnímají jako povrchní nebo arogantní ve smyslu: Nemluvme o tom nepříjemném, to nás zneklidňuje, pojďme dál k něčemu pozitivnějšímu. Jóbovi přátelé nám ukazují pravý opak, když se připojují k jeho bolesti, místo aby od ní utíkali ve snaze změnit téma a atmosféru.
Hospodine, dej nám schopnost soucítit s našimi bližními ve chvílích trápení a tuto sounáležitost také projevit.