Utrpení zbožných lidí je nepochopitelné jak pro Jóbovy přátele, tak i pro nás. I my máme sklon vtěsnat svět do zákona odplaty: za dobro blahobyt, za zlo zkáza. A když už zbožného potká neštěstí, musí to nakonec dopadnout dobře a Bůh mu to vynahradí dvojitou dávkou požehnání. Tak smýšlí Elífaz, když radí Jóbovi, aby předložil svou záležitost Bohu a neodmítal jeho kázeň. Jenže kdyby to tak vždy fungovalo, pak by motivem zbožnosti nemusela být láska k Bohu, stačila by vypočítavost. S Bohem se nelze hádat, že nám připravil životní cestu, jež není odpovídající odměnou za naši bezúhonnost. Musíme se smířit s tím, že u mnoha věcí nyní nebudeme vědět, proč se nám či druhým dějí. A věřit i při nejhorším běsnění zla, že nás Bůh neopustil a má vše pevně v rukou.
Hospodine, náš Bože a Otče, já ti často nerozumím, neboť tvé cesty a tvá spravedlnost jsou jiné než naše. Ale přesto chci zůstat s tebou a následovat tvého Syna Ježíše, který přijal cestu kříže a skrze kříž slavil triumf.