Svědectví druhých o Božím jednání bývají velice povzbudivá. Ale upřímně, neplatí to vždy. Je hezké, když lidé kolem zažívají jednu vyslyšenou modlitbu za druhou, když mohou ukázat na pět věcí, ve kterých jim Bůh pomohl, ale k čemu vám to je, když se zdá, že na vás zapomněl. Koho by bavilo pořád jen slýchat vyprávění druhých, to pak člověka spíš ubíjí, než povzbuzuje.
Z toho vyplývají dvě věci. Ta první: vyprávějme i příběhy zápasů a nevyslyšených modliteb; lidé kolem nás potřebují slyšet i tahle vyprávění. Ta druhá: povzbuzení budeme ze skvělých příběhů druhých čerpat jen tehdy, když pro nás nebudou jen jejich příběhem, ale příběhem Boží milosti, která se nemění – a kterou tedy mohu vyhlížet i já.
Díky, Pane, za všechno, co jsi vykonal pro mě a pro mé blízké, a díky za vše, co teprve vykonáš.