Starozákonní verš nám připomíná především naši lidskost: „V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“ Možná se nám v našem dnešním světě, plném jazyka „výkonu“, nečtou tyhle věci snadno, protože smrt a utrpení vytlačujeme na kraj života, je to však bytostná součást našeho údělu. Ano, i tohle je lidské… Zlobí nás, že jsme jen lidé? Chceme snad být něco víc?
Pane, uč nás v životě zasévat dobro, ať se učíme lásce, soucitu a pokoře, neboť skutečná odměna nás čeká u tebe. Kéž je náš život stromem, který sytí druhé dobrými plody a dává jim na slunci stín.