Někdy nám připadá, že je nás málo v našem společenství, v naší církvi, křesťanů obecně, že se k Bohu nikdo nezná. Někdy nám připadá, že je ve světě málo lásky, která pomáhá, stará se, odpouští. Jako by Bůh veškerou krásu svého stvoření zanechal napospas vlastní zkáze. A pak uzraje úroda, zezlátne listí na stromech, vzejde nový den. A všechny slzy na slunci roztají. Jak vznešené je Hospodinovo jméno po vší zemi! Vždyť to on dal vzejít úrodě, to on dává stromům odpočinout, to on dal vzejít novému dni. On umístil na nebesa slunce, aby vysoušelo naše slzy. Oči, které se nechají osušit, vidí, že Bůh je zde skutečně přítomen.
Hospodine, prosíme, dávej nám zakusit svou lásku, která pomáhá, stará se, odpouští.