Jób by mohl vyprávět, co všechno ho ničilo a deptalo po hodně divoké změně jeho stavu. Nebylo by divu, kdybychom slyšeli podobná slova, jaká jsou v Ž 88. Navzdory všemu, co člověka sráží, protože se mu leccos nedaří nebo se děje, co nechce, existuje něco, co je vhodné si podržet. Tím je síla vyhlédnout přes okraj svého světa, byť v té chvíli třeba světa těžkého nebo bolavého. Jób počítal s tím, že při tom vyhlédnutí musí narazit na Boha, který „má srdce moudré a nesmírnou sílu“ (v. 4). Proto mohl počítat s tím, že jeho stav nebyl tím posledním. Stálo ho to nesmírné úsilí, nakonec i to, jak v debatě čelil kamarádům. Cíl jeho čekání a přesvědčení byl vícevrstevnatý. Nebyl zklamán, natož podveden.
Bože, drž mě svým svatým Duchem, abych si uchoval duši pro tvou naději.