Pašije jsou samy o sobě smutným příběhem selhání – duchovenských elit, vládců tohoto světa i těch nejbližších, tedy učedníků. A k tomu lítý dav. Když se zapomíná na člověka, těžko to může dopadnout dobře. Jenže Bůh nezapomněl, dokonce se stal člověkem. Kristus nevěnoval pozornost sám sobě, neliboval si v utrpení. Laskavě a vstřícně se zajímal o druhé, vedla ho obětavá láska. Podstatné je, že v radostech i bolestech se s ním můžeme potkávat. V Písmu o tom máme svědectví a Kristův kříž tato zaslíbení naplňuje. Vstupujeme do mnohem většího příběhu, zvěsti o vykoupení. Boží láska a milost přesahují lidskou nedostatečnost. Možná blíž, než si dokážeme představit, je nám on, ten přístav spásy.
Bože, kéž slyšíme tvůj hlas proměňující naše srdce a jsme schopni vydat se, obětovat, dát lásku.