Slavný švédský režisér Ingmar Bergman, syn luterského duchovního, natočil kdysi provokativní film Mlčení.
O Bohu, který mlčí, kterému (je-li?) je už člověk i svět dávno lhostejný. My často slyšíme ještě tvrději: po Osvětimi už o Bohu nelze vůbec mluvit. Kdyby byl, nebylo by přece zlo!
Jenže: Zlo by nebylo, kdyby nebyl člověk. Člověk byl přece stvořen z lásky jako svobodná bytost a k lásce jako smyslu života také určen. Zlo je všude tam, kde se člověk svému určení vzpírá, zneužívá svou svobodu a ve zlém neodpovědně zachází s bližními i světem mu svěřeným. A tak je zlo ve všech podobách přítomno ve světě lidí. Nouze tak patří k základnímu bytostnému určení a obrazu člověka. Přijmout tuto skutečnost a žít s ní je znamením zralosti. V rámci lidského myšlenkového systému můžeme řešit otázky proč, k čemu, co s tím. V nouzi těla i ducha se proto snažíme navzájem si pomáhat milosrdenstvím a soucitem.
Přes všechno medicínské, charitativní a psychoterapeutické úsilí jsou však trápení a nouze, z nichž nám nic z toho v posledku nepomůže: bolest, umírání a smrt.
Proto Bůh, přestože Vznešený a Vyvýšený a Svatý, vstoupil v Ježíši Kristu do světa lidí (Vánoce). V něm a na něm zjevil sebou samým život sebeobětovné lásky, která přemáhá i samu smrt (Velikonoce). A tak dává všem nouzím našich životů smysl - už teď a tady, ale i pak a potom. V Kristu dává bydlení bezpečné ve své svaté přítomnosti. Ten, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, oživuje ducha ponížených a srdce zdeptaných.
Děkujeme ti, Bože, za radost ze vzkříšení Veliké noci. Amen.