Prazákladní modlitba. Jednoduchá a přitom říká vše. Není podstatné, proč a jak k tomu došlo, že se soužím. Možná mi někdo ublížil. Možná jsem ublížil já a teď mě svírají výčitky svědomí. Možná se stala nějaká nešťastná náhoda. Někdo tomu říká osud. Nebo mě Bůh za něco trestá. Nebo mě zkouší. Člověk přirozeně hledá pro neštěstí, které ho potkalo, nějaké vysvětlení. Zdá se mu, že přinese jistou úlevu. Občas se mu je i podaří nalézt. A pokud ne, tak si nějaké prostě vymyslí. Skutečná úleva ale nastává až tehdy, když se přestaneme mučit bezvýchodnou otázkou "proč", která daleko nevede. Stačí jen přinést to soužení před Boha. Klidně i bez velkých slov. Trápím se, pomoz mi, smiluj se. Tím neobviňujeme z neštěstí Boha. Pouze vyznáváme, že Bůh může pomoci ve všem, ať už se pravá příčina toho, co se mi přihodilo, nachází kdekoli. Kdo se takto pokouší modlit, ten svůj pohled již upnul správným směrem.
Milosrdný Bože, pomoz nám dívat se vstříc tvé budoucnosti, která osvobozuje. Amen.