To, co uzdravuje naše rány, není výlučně lidská láska, ale samozřejmě také Boží. Tu však neprožíváme tak často zakusitelným způsobem. Občas pociťujeme, jak nás obklopuje a proniká, a prožíváme přitom uzdravení svých nejhlubších ran. Přesto se stává, že se nějaká rána tu a tam znovu otevře a zabolí, ale ta zkušenost už jednou prožité Boží blízkosti nám brání, abychom se dlouze zaobírali svým poraněním a svalovali odpovědnost za ně na druhé. Zkušenost, že jsme Bohem milováni, nás vede k tomu, že nás taková opakovaná bolestná připomínka nasměruje do náruče jeho bezpodmínečné lásky. Taková rána nám přestává ničit život, ba dokonce nás k němu novým způsobem přivádí a učí nás nově milovat.
Laskavý Pane, ty vládneš celému stvoření a dáváš světu řád. Prosíme o tvou stále otevřenou lásky plnou náruč..