Na unavené křesťanstvo je tristní pohled. Pro ty, kdo nás pozorují, jsme jakýsi divný lid, který se nedovede příliš radovat. A svět se přece radovat chce, mnohdy ovšem z nesmyslů, pozlátek a různých svodů, které Písmo nazývá zlatými telaty. Jsme škarohlídi, mnohdy to vypadá tak, jako bychom záviděli těm, kdo mívají "hojné žně a vinobraní". A přece je radost, kterou nám dává Bůh, tisíckrát větší, než si svět vůbec dovede představit. Problém je, že si tuto radost ve své plnosti buď neuvědomujeme, nebo si myslíme, že je to jaksi málo, že máme nárok na víc, když už tedy věříme. Výsledkem jsou smutné tváře křesťanů, tvářících se tajemně, a nechápavá odezva okolí. To si říká: My přece nechceme takto vypadat. Ta křesťanská radost je tak divná, to není nic pro nás.
Dej, Pane, abychom se dovedli radovat z toho, že jsi s námi, a aby to na nás bylo vidět!