Král David toužil po tom, aby mohl Hospodinu postavit chrám. Přijal Hospodinovu vůli, že to bude Šalomoun, kdo chrám postaví. Avšak pustil se s velikým úsilím do příprav. On i celý Izrael zažívali veliké požehnání a radost z dávání – dobrovolně a z celého srdce. Poté, co shromáždili velké bohatství pro stavbu chrámu, David veřejně dobrořečí Hospodinu a vyvyšuje ho. Odhaluje hloubku svého poznání Boha. Žasne nad Hospodinovou velikostí a mocí. Vyznává, že Hospodin má vše ve svých rukou. Není zde ani stín pýchy, chvástavosti nad tím, jak byli úspěšní, jak štědří jsou dárci, jak se Davidovi povedlo motivovat lid k dávání. Když se mi povede něco zdárně zakončit, chválím a vyvyšuji Boha, nebo sám sebe?
Otče náš, …, tvé je království i moc i sláva na věky věků.