Terezie z Ávily říká nádherně: „Ničím se neznepokojuj, ničím se nermuť, všechno pomíjí. Bůh se ale nemění. Máš-li v srdci Boha, nic ti nechybí, jeho láska stačí.“ Mé já, které se celý život tolik snažilo získat si úctu a respekt, pomíjí. Tolik času jsem ztratil pro pár písmenek před jménem, tolik času jsem ztrácel pokaždé, když jsem se snažil něco vykonat, říct a ukázat. Celé naše bytí ale pochází z jediného zdroje. Terezie mu říká „srdce Boha“, Ježíš jej nazýval „Otec“. Je jedno zda mu říkáme Srdce, Bůh, Láska, Kristus, nebo Život. Podstatná je nepomíjitelnost, která je daleko za slovy. I proto mystici nakonec mlčí a lidem je dobře v jejich přítomnosti. Pravda je skryta v tichu nového rána. Všechno pomíjí, mé trápení, mé touhy, všechno, o čem jsem se domníval, že je moje. Podívejte se na ptáčky venku a stromy. Jak krásně patří dohromady! Jen my lidé tak moc lpíme na sobě, že potom slepneme a ztrácíme sluch. Jsme v srdci Boha, tam je všechno v pořádku, tam jsme propojeni s Ježíšem a jeho něžným a laskavým pohledem.
Děkuji za toto místo a za každého člověka, kterého dnes potkám. Vím, že nás nic nemůže vzdálit od tebe. Pomíjivé jsou mé myšlenky, má minulost i úzkost a strach, které občas cítím. V tvou lásku věřím, víc nežádám.