Jak na vás ty verše z žalmu působí? Cítíte z nich naději, že u Boha jsme v bezpečí? Nebo spíš obavu, že před Bohem se neskryjeme? Tušíte policistu, který přísným okem pátrá, zda nepáchám nějakou nepravost, nebo záchranáře, který je v pravé chvíli na správném místě, aby pomohl a vyprostil? Je žalm smutnou písní o Bohu, před nímž není úniku, nebo radostnou písní oslavující Boha, který nás nenechává napospas našim útěkům a tomu, co nás ohrožuje?
Věřím, že Bůh není policista ani neúprosný osud, který nalajnoval můj život a pak se stáhl kamsi daleko. Věřím, že Ž 139 je písní, která uprostřed strachu z násilí podporuje důvěru v Boží blízkost a probouzí naději.
Bože, zkoumej nás, ty znáš naše srdce, zkoušej nás, ty znáš náš neklid, hleď, zda jsme nesešli na cestu trápení, a po cestě věčnosti nás veď.