Tvář otce se mračila stále více. Jeník přemýšlel, co zase udělal špatně. Nepatřil zrovna mezi vzory ani ve škole, ani jinak. Často s kamarádem Mirkem provedli kdejakou vylomeninu, tu poškádlili sousedova psa, onde natrhali mamince květiny ze sousedčiny zahrady… Ale před nějakým časem si Jeník řekl, že se chce stát hodným klukem. Co to jen může být tentokrát? Otec vážně řekl: „Někdo rozbil kamenem okno ve škole.“ Jeník si oddychl, tak v tom zrovna prsty nemá. Tvář otce se rozzářila. Pohladil syna po vlasech a řekl: „Víš, Jeníku, jak moc tě mám rád a jakou radost mi dělá, když jsi poslušný?“
A co náš nebeský Otec? Nermoutí ho naše neposlušnost, naše hříchy? On se k nám ale sklání se svým odpuštěním, se svojí záchranou.
Nebeský Otče, kéž mohu zakoušet tvoji záchranu, kéž ti dělá radost můj život.