Když Pán Ježíš vyučoval pravověrné židy v kafarnaumské synagóze, řekl jim, že jedení many na poušti nezachránilo jejich otce před smrtí, když nebyli schopni důvěřovat Hospodinu, a že pravý obživující chléb z nebe je jeho tělo a krev; kdo je přijme, má život věčný. Mnoho z jeho tehdejších učedníků si řeklo: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat!“ Od malička slyšeli, že se mají stranit krve, a teď z nich chce ten Nazaretský udělat lidojedy a upíry! Na to odpověděli tak, že s ním už nechodili. Petr však jménem Dvanácti odpoví jinak: oni uvěřili a poznali, že Ježíš je Svatý Boží. On má slova věčného života. Nelze pro ně jít jinam. Když svému Mistrovi nerozumí, tak proto, že oni jsou pozemští a on je z nebe. Musí být trpěliví a počkat si, až se to, o čem Mistr mluví, protne s jejich pozemskou skutečností, a ne to předčasně odmítat. K tomu protnutí dojde dříve, než tuší; pak jim to sepne a oni pochopí.
Pane Ježíši, i když jsme tělesní a pozemští, nenech nás setrvávat v myšlení na mimoběžných rovinách, které se s tou tvou nikdy neprotnou. Dej nám i celé své církvi účast na událostech, které nám umožní chápat tvá slova ne tělesně, ale duchovně, tak, jak jsi je mínil.