Druhý verš 6. žalmu představuje jeden z nejniternějších a nejnaléhavějších výkřiků lidské duše, jaké nacházíme v biblické knize Žalmů. Odhaluje hlubokou úzkost, vědomí viny a zároveň jiskřičku naděje v Boží milosrdenství. Je to modlitba člověka, který se ocitá na dně svých sil, konfrontován s vlastním selháním a drtivou představou Božího soudu. Zároveň tato prosba odhaluje hluboké teologické napětí přítomné v celém Starém zákoně: vztah mezi Boží spravedlností a Božím milosrdenstvím, mezi Boží svatostí, která nemůže tolerovat hřích, a jeho láskou ke svému stvoření. Žalmista se neodvolává na svou vlastní spravedlnost – tu zjevně postrádá, ale implicitně apeluje na Boží slitování. Nutno říct, že tato stará výpověď víry rezonuje s lidskou zkušeností viny, úzkosti a strachu z následků vlastních chyb i dnes. I dnes je možné v nejhlubší tísni volat k Bohu, nikoli s nárokem na beztrestnost, ale s prosbou o milostivý soud, o nápravu vedenou láskou, nikoli spalujícím hněvem.
Pane, tvá milost je naší nadějí.