Všichni máme místa, kam chodíme, když chceme být v Božích nádvořích. Nedělní kostel, chvíle o samotě ve své komůrce, ranní procházka lesem, den doma s kvalitní knihou, pomoc lidem, kteří mi ji nemají jak oplatit. „V Božích nádvořích“ není pouze místo, ale také stav duše. Dnes, kdy je možné v krátkém čase překonávat i velké vzdálenosti, míváme problém, aby byla spolu s naším tělem plně přítomna i naše duše. Cesta do Božích nádvoří vede přes vypnuté telefony, dostatečně prázdné místo v diáři, odložení starostí a rychlých potěšení, které rozdvojují mysl. Pokud si vybudujeme návyk trávit pravidelně čas celým tělem a celou duší v Božích nádvořích, pak nám i ta nejatraktivnější místa ve srovnání s tím vyblednou.
Pane, veď mne do samoty, zkoumej moje srdce, dej se mi poznat, nauč mne milovat.