Při tomto přikázání si vzpomenu na Ježíšovo shrnutí Desatera: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí‘ a ‚Miluj svého bližního jako sám sebe‘.“ Konfirmandy učíme, že Desatero jsou dvě lásky: láska k Bohu a láska k lidem. Poslední dobou jsme objevili, že k lásce k bližnímu patří i láska k sobě. Dáváme si na tom dost záležet. Hledáme hranice své osobnosti, přemýšlíme o tom, kdo má přednost, zda můj bližní, nebo já. Určitě je dobře, že jsme si těchto souvislostí všimli. A právě tohle přikázání je zejména o lásce k sobě, i když si můžeme myslet, že jím chráníme své bližní. Nikoli. Chráníme sami sebe. Touha po tom, co má druhý, závist k jeho úspěchu, nespokojenost se svým postavením a potřeba druhé očernit škodí nejvíc nám samotným. „Nebudeš toužit vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu,“ to znamená mít důvěru, víru v Boží lásku a nahlížet sám sebe jako jedinečnou bytost stvořenou k Boží slávě.
Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi.