Král David v modlitbě vyznává, jak je Boží lid závislý na Božím milosrdenství. Proto si přeje, aby si Hospodin nepřipomínal hříchy jeho mládí, ale naopak, aby na něho pamatoval se svým milosrdenstvím. Náš Bůh má dobrou paměť a nezapomíná. On je věrný a plní své sliby. On nikdy nezapomene odpouštět a slitovat se nad těmi, kteří mu důvěřují a volají k němu. V tom je naše záchrana a naděje, že Bůh pro Ježíše Krista nepřestává milovat, slitovává se a odpouští hříchy. Autor si moc přeje, aby to tak zůstalo, a apeluje na Boží paměť. Může se stát, že matka zapomene na své dítě, ale nikdy se nestane, že by Hospodin zapomněl na svůj lid (Iz 49).
Oslavujeme tě, věčný Bože a dobrotivý Otče, že se neměníš a že jsi věrný ve své lásce. Děkujeme za to, že se nemusíme bát tvého hněvu, ale můžeme radostně vyhlížet tvou milost.