Pláčeme, když je nám smutno a když nás bolí duše. Slzy nám ale mohou téct i z radosti a dojetí. Souvislost žalmu dává tušit, že jde o ten první případ, o pláč v soužení a tísni. Proč by měl Bůh naše slzy schraňovat a střádat? Aby míra toho, co člověk ještě vydrží, nepřetekla. Proč by si měl Bůh dělat o našich slzách záznamy? Aby na ně pamatoval, aby důvody k pláči jeho přičiněním také jednou pominuly. Divili bychom se, kdyby Bůh o našich slzách nevěděl. To by mu na nás nesmělo záležet, to by k nám musel být lhostejný. Ale to on není, jemu na nás záleží. Proto se také odvažujeme připomínat mu i to, co nás tíží, tlačí, bolí. V naději, že s tím něco pro nás dobrého a prospěšného udělá.
Bože, nechceme v trápení vidět jen sebe, nechceme se soustředit jen na své problémy. Uč nás potěšovat druhé.