Zapomínáme. Nepamatujeme si. Překrýváme. To dobré, co jsme zažili, prožili, kterého se nám dostalo. Časem to bereme jako samozřejmost a jdeme vstříc novým zážitkům, prožitkům, událostem. Toto puzení jít pořád dál, vyvíjet se, je jistě pozitivní a je pro nás charakteristické. Ale stinnou stránkou toho je právě přespřílišné zaměření na sebe sama, které vede k sebejistotě, jež se už nepotřebuje dívat do zpětného zrcátka a sledovat Boží zřetel. Náš dnešní text nám ukazuje, že dokud je čas, je třeba se zastavit, postavit se před Hospodina a provést inventuru svého vztahu s ním.
Bože, dej, ať neztrácíme vědomí tebe v našem každodenním myšlení a jednání.