„Hospodin tě požehná a ochrání!“ Zní to samozřejmě. Není to ani přání, ani kondicionál. Jasné slovo. Žádné možná, třeba, kdoví! „Dej mi své slovo, a půjdu!“ Chvěji se, ale když to říkáš ty, tak nezbývá, než tomu věřit. Komu jinému bych ještě mohl věřit? Beru tě za slovo. Kolem je oheň, voda, vítr. Jdu! Místo hejna vran ve vzduchu visí tisíce ran… Tisíce způsobů, jak s námi zápasí „Tajemný za úsvitu“, který bojoval u potoka Jabok.
Nevzdat to, neopustit cestu, neuhnout, znovu se postavit a držet! „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš!“ Po těle i v duši se cítím jako po K. O. Snad vydržím ještě další kolo. Nechci to vzdát, chci se postavit a dál bojovat, avšak již nemohu dál, a tak bez boje padám. Místo rány přísného Soudce však přichází překvapivé objetí. Ne proti nám, ale za nás bojuje Bůh!
Požehnán buď, Hospodine!