Blažená chvíle a zároveň velmi děsivá, když člověk dojde do bodu, kdy ztroskotá víra v sama sebe. "Musíš si věřit!", slýcháme často od lidí. Ale co když si už nevěřím? Nezbývá než věřit v Ducha, který je od našeho znovuzrození v nás. "Nechci! Přesto ale činím zlo, které nechci. Kdo mě vysvobodí?", říká Pavel. Vzpomínám si na tu chvíli, kdy moje pýcha dostala zásah. Myslel jsem si, že díky Bohu, jsem "už dobrý". Postupně se ze mne vytratila živelná touha po Bohu a po tom, aby mě změnil. Pak přišlo hluboké zklamání: Chci být podobný Kristu, ale vůbec mu podobný nejsem. Stále je ve mně pýcha, touha po moci, nečisté myšlenky, touha víc vlastnit. Brečel jsem a prosil za odpuštění. Vnímal jsem, že Bůh mi říká: "Radku, tebe miluji ať si jaký jsi!" Bože, jsem spasený, očištěný, obmytý Beránkovou krví, díky. S díky přijímám sílu Ducha, který ve mně a skrze mě působí svou vůli. Pane, dej, ať u tebe nekončíme, až když nevíme, jak dál. Ale ať s tebou začínáme stále, znova a znova.
L 23,39-43 * Jk 2,14-26