Byla neděle, seděla jsem ve sboru, kazatel nás přivítal, zazpívali jsme jednu či víc písní a přišel "ten okamžik" - čas svědectví! A mne hned napadlo, co bych mohla říct, ale zdaleka mi neznělo v uších to, co Danielovi: "Zalíbilo se mi sdělit vám." Namísto toho jsem horečně vymýšlela výmluvy proč nepůjdu a nepromluvím: "Vždyť tu jsou jiní, co lépe hovoří." "Moje svědectví je tak obyčejné". "Co když se ztrapním, protože nebudu umět dobře vyjádřit, co chci říct?" "Možná to lidé nepochopí." Zažils to? Kdysi mne Pán v tomto ohledu velice přísně napomenul. Připomněl mi, že neříkám svědectví o sobě, ale o Pánu, a když ho neřeknu, připravím ho o chválu a zároveň sebe i druhé o požehnání. Můj Pán se nestyděl jít kvůli mně na potupný kříž a já se stydím svědčit o jeho skutcích! O koho mi jde? Komu chci dělat jméno? Sobě, nebo svému Bohu?
Pane, odpusť, kdykoli jsem zadržela tvou chválu a pomoz mi dělat jméno ne sobě, ale tobě.