Slova Starého zákona nám sice znějí ideálně, že Bůh svůj lid na poušti přesně řídil (a ano, řídil), ale kdo ony příběhy zná, ví, že to až tak ideální nebylo, naopak! Kde Bůh stav lidu řešil, tam lid hřešil; kde svůj lid vedl, tam jej někdo svedl. Boží vedení totiž není osudová nutnost, ale věc víry: Víra – nebo osud (jak napsal Milan Balabán). Buď věrně „všechno složit na Hospodina“, anebo se hříšně chtít řídit sami.
Nový zákon to veršem z perikopy o povolání Šimona Petra dokresluje. Četl jsem v kterémsi komentáři (paměť mi selhává, ve kterém) úvahu, že právě tento verš je zlomový: „Namáhali jsme se… a nic,“ dí zatím nevěřící rybář, ale neodborné „na tvé slovo spustím“ již věřící učedník!
Pane, na tvé slovo je nám dáno být, jednou naň budeme i mřít; dej nám milost za tebou jít a opravdově žít.