Obyčejné pracovní jednání, kde jsme si lámali hlavu nad některými výzvami, které nás potkaly. A jak tak spolu mluvíme, více a více vystupují názorové rozdíly, narážíme na sebe. Jako kdyby to mohlo pomoci, rozhodneme se druhého zavalit množstvím slov. Rychle reagujeme, diskutujeme, nesouhlasíme a rázem, aniž si to uvědomíme, přecházíme na osobní rovinu. Problémem už není to, co jsme chtěli řešit, ale ten druhý, jeho hloupé, nelogické názory. Divoký tok slov se v okamžiku změní v nechtěný, nepromyšlený osobní útok. Dochází k vnitřním zraněním, lidé se uzavírají, ztrácejí důvěru a nic se nevyřeší. Stojíme, sedíme proti sobě jako vojáci v zákopech a mezi námi je pouze území nikoho, spálená zem.
Pane Bože, díky za dar řeči, za to, že mám s kým mluvit. Prosím, uč mne mluvit.