Být opuštěn od Boha, ponechán ladem, to je ten nejstrašnější osud, to žalmista dobře ví (na rozdíl od všech těch, kdo bohorovně tvrdí, že Ježíše nepotřebují). A tak prosí o Boží přítomnost a přízeň. Myslí si, že Bůh potřebuje jeho volání, aby si ho všiml? Podle našeho křesťanského poznání tomu tak není, Bůh ví o každém. Ale možná je to jako u mého kocourka – jako opuštěné koťátko plakal a mňoukal, aby se dovolal pomoci, a dával tak najevo, že o tu pomoc stojí, na rozdíl od podezřívavých kočičích tuláků. Volejme k Pánu, dávejme mu najevo, že stojíme o jeho náruč a o to, aby se nám pletl do života.
Drahý Pane, sevři mě ve své náruči a nepouštěj, tam venku je tma a zima.