První verš by mohl být větou z manažerského kurzu či z příručky, jak si vybudovat sebevědomí. Takové řeči jsou dnes slyšet často, vždyť žijeme v člověkostředné době. Je to však modlitba k Bohu; Davidovo díkůvzdání a radost z toho, co přijal jako nezasloužený dar. Tentýž David vyzývá k nácviku vděčnosti v Ž 103: „Dobrořeč, má duše, Hospodinu a nezapomínej na žádné jeho dobrodiní…“ A za tím jde rozpoznání, že vše, co stojí v životě za to, je křehké: vztahy, dobré dílo, naděje, radost ze života a vůbec život sám. Přichází prosba: Pane Bože, je to tak křehké a citlivé, obracím se s tím na tebe. Prosím, obejmi tyto dobré a vzácné věci, vyzdvihuj je a upevňuj, dýchej na ně. Vím, že to děláš, protože jinak by se už dávno ze světa vytratily.
Pane, prosím o tvé požehnání. Tobě svěřuji své blízké a milé a prosím: buď vůle tvá.