Písmo velice často líčí poušť jako místo strádání, utrpení, zkoušek a pokušení. Taková je poušť dodnes. Život uprostřed ní je velice těžký. V ní bloudila Hagar se svým synem, pouští putoval a bloudil čtyřicet let Izrael, než došel do zaslíbené země. Do pouště byl ale také každoročně při svátku smíření vyháněn kozel pro Azazele. Kozel, na kterého byly vloženy hříchy lidu, aby je odnesl tam, odkud není návratu. Poušť byla viděna také jako démonické místo. Právě zde byl pokoušen ďáblem i Pán Ježíš. Ozeáš ale říká, že poušť je také místem poznání. Já jsem tě poznal na poušti, říká Bůh na adresu svého lidu. Jaký skutečně jsem, to se nejlépe pozná v trápení, ve zkouškách či v pokušení. Víme, že Izrael během své cesty pouští z Egypta do zaslíbené země příliš neobstál. Lidé opakovaně reptali a pochybovali. Přesto se tato cesta stala tou nejdůležitější. Každý rok je připomínána o Velikonocích. Ne proto, jak na ní lidé tehdy obstáli, ale proto, jak je mocný Bůh provedl pouští. Nejenom Bůh poznal na poušti, jaký jeho lid je, ale také lid poznal, jaký je jeho Bůh. On je vedl, sytil, ochraňoval, trestal, ale také odpouštěl. Proto došli. I nás Bůh poznává ve zkouškách. Kéž i my v nich můžeme poznávat jeho samého. On sytí ve vyprahlé zemi i nás.
Pane, pomoz mi, abych před tebou dnes obstál. Toužím vidět tvé jednání ve svém životě a důvěřovat ti. Díky, že se v mé slabosti může projevit tvá moc. Amen.