Nevím, jak to v dnešní školské praxi chodí, jaké jsou tresty pro zlobivé, neposlušné žáky; myslím si však, že slova „hanba, jít na hanbu, stát/být na hanbě“ nejsou zrovna in, nejsou v kurzu. To za mých mladých, dětských let byl učitelův povel „A na hanbu!“ slyšen často a zřetelně. Znamenal vykázání hříšníka, toho, kdo se něčím provinil (vypustil ze sebe špatné slovo, s někým se popral nebo pokazil nějakou školní pomůcku, ve školce hračku), mimo kolektiv, do prostoru (do kouta, za dveře…), kde si měl uvědomit míru svého provinění. Hanba je v tomto případě stav nebo pocit toho, kdo je potupen, pohaněn, zostuzen. Přiznám se, že i já sám jsem stál na hanbě. A stávám a stáváme tam všichni dodnes. A to před Učitelem všech učitelů, před Pánem Bohem. Otevřené noviny, zprávy v televizi, to, co se děje kolem, církev nevyjímaje, je naší hanbou. Ano, jsme bídní. Ale pozor! V Kristu ani bídní nemusejí odcházet zahanbeni.
Pane, dej, ať neodcházíme před tvou tváří s hanbou.