Někdy ve svém životě pozoruji určitý nešvar - čekám, že životem propluji jen tak. A proplouvám. Bůh mne nechá, mám přece svobodu. Jenže pak se dostaví prázdnota, Bůh se asi vzdálil. Jak je možné, že už tak nehořím, že mi chybí nadšení, prvotní láska a zápal? Odpověď je v žalmu, který jsme četli. Žalmista se dotázal Hospodina. Já se někdy neptám, nenajdu si čas, nepřekonám se ráno, abych si přivstala a dotazovala se. Když to ale udělám, Bůh se mi zase přibližuje, jedná se mnou, zbavuje mne strachu nebo obav, které mne čas od času svírají. Do srdce mi vlévá novou radost, pokoj a ujištění, že je se mnou, že se o mne stará. Ne, nemusíme hledat Hospodinovy cesty, můžeme se zařídit podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a nemusí tam být Bůh, a přece budeme žít. Ale o hodně se ochudíme. Bude to jako jízda na starém rozvrzaném kole, zatímco ten, kdo investoval, jede stejně dlouho, ale dostane se o hodně dál a s mnohem větším požitkem z jízdy.
Bože, ty víš, že nejsem vždy ochotná k tobě jít a dotazovat se, ale děkuji ti, že když to udělám, nezůstáváš hluchý a odměňuješ mne svou blízkostí.