Budu se radovat, jásotem tě oslavovat… Je to projev naděje, anebo rozhodnutí? Nebo obojí? Žalmista to říká v situaci neradostné, když mu zrovna do zpěvu není. Co je důvodem a zdrojem takové naděje a takového rozhodnutí? Nejvyšší. Jméno Nejvyššího, tedy jeho zjevení a jeho přítomnost, blízkost. Zřejmě záleží na tom, co nebo kdo je pro mě právě tím nejvyšším, rozhodujícím. Jestli Hospodin, pak je tu vždy naděje na radost a jásavou oslavu jeho jména. A pak je tu vždy taky důvod, proč se pro radost a chválu rozhodnout. Vždyť věříme, že ve jménu Nejvyššího se stalo a děje i to nejhlubší sklonění do naší všelijaké lidské bídy a neradostné situace. A v Kristu přichází taky jeho požehnání.
Otče náš v Ježíši Kristu, děkuji, že ty jsi vždy důvodem a zdrojem radosti a chvály, i když mi třeba právě vůbec není do zpěvu.