Když je člověku dobře, nic jej netíží, když cítí, že by svou silou lámal skály a svou láskou hory přenášel, potom může říct: Jo, budu ti, Hospodine, zpívat, je to dobré a je dobré žít. A myslím si, že tyto chvíle v životě jsou. V těchto chvílích člověku vyskakují písně chval a díků samy. Co však činit, když mi není do zpěvu - a důvodem toho nemusí být jenom trápení mé, ale trápení plačícího, se kterým mám vlastně truchlit? Mohu potom dostát se žalmistou svému slibu? Věřím, že mohu. Vždyť nemáme jenom žalmy jásavé. Zpívat Hospodinu, to je i na Hospodina se obracet, vše mu říct, vše mu vyzpívat, Hospodinu žalovat. Radost i smutek, obavy i jistoty, celý svůj život vložit do písní chval.
Pane, dej, ať moje ústa tě nepřestanou chválit.