Jednou se mě v hospici ptala dcera vážně nemocné paní: „Proč se Bůh dívá vždy opačným směrem než já?“ Chvíli jsme spolu mluvili a potom jsem se jí zeptal, jestli to není naopak, jestli se ona nedívá opačným směrem než Bůh. Podívala se na maminku, pohladila ji a se slzami v očích připustila i tuto možnost.
V těžkých životních situacích můžeme mít pocit, že si nás Bůh nevšímá, že jsme mu lhostejní, ale pravda to není. Pán Ježíš říká i nám: „… já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“ (Mt 28,20). Otázkou je, jestli tomu věříme a jestli se díváme stejným směrem jako Pán Ježíš, tedy jestli mu důvěřujeme a zda jsme ochotni jít jeho cestou. Až nám zas jednou bude na dveře klepat strach, pošleme otevřít víru.
Pane, chraň mě před tím, abych tě pro vlastní slzy neviděl.