„Člověk nebude se svým životem vyrovnán, bude-li uhranutě hledět na své trápení, na svůj hřích nebo na nespravedlnosti, které se mu v životě staly, NÝBRŽ upřeli svůj pohled mimo sebe, k věrnosti a k milosrdenství Božímu. Trápení tím nepřestane být trápením a hřích nepřestane být hříchem. Ale přestanou být sevřením, které ovládá náš život a uzavírá nám cestu k radosti, k naději, k druhým lidem. Člověče, nehledej svou záchranu, své štěstí sám v sobě – takové je upozornění nářků v žaltáři“ (Pavel Filipi, Kdo slyší můj nářek? Mlýn 1997).
Člověče, i když jsi v jednom ohni, volej k Hospodinu, on ti pomůže udělat byť i jeden jediný malý krůček ke světlu.
Proto volám a nikdy nechci přestat: Hospodine, ty mě neopouštěj, nevzdaluj se ode mne ani na krok, můj Bože, pospěš mi na pomoc, Panovníku, moje spáso.