Jak bych si to přál! Být spravedlivý, nikomu nestranit, nenechat se uplatit, ovlivnit. Když ono je to tak těžké! Co když na mě někdo udělá smutné oči? Co když znám jeho maminku? Co když je to kamarád ze školy? Plačící dítě? Bratr v Kristu? Ne že jeho bych se snad zastat neměl, ale budu mu měřit stejným metrem jako člověku, kterého vůbec neznám, který vypadá podezřele a s jehož názory zásadně nesouhlasím? Ještě že nejsem předsedou soudu! Ale i tak: zastat se přítele i nepřítele, bratra i cizince, to nám zůstává jako úkol. Alespoň že se mohu spolehnout na slovo toho, kdo promlouvá. I tam, kde mně se nedaří být spravedlivý, kde mám zábrany, kde podlehnu, on spravedlivý zůstává. A tak mohu věřit, že se zastane i mne, určitě to budu potřebovat.
Pane Bože, prosím tě, vyučuj mě cestám svým.