Proroci připomínali Izraelcům dobu putování pouští do země zaslíbené jako něco zcela mimořádného a neopakovatelného. Čím však byla ta doba jedinečná? Kolik nejistoty a strachu při tom putování Izraelci prožili. Jak často strádali a zoufale hledali pomoc. Ale přes všechny překážky právě tam poznali, jak je jim Pán Bůh blízko. K nikomu jinému v té poušti nemohli volat o pomoc a nikdo jiný jim tam také pomoci nemohl - než Hospodin. Bůh poznal jejich reptání, věčné nářky a nevděčnost a oni poznali jeho nekonečnou věrnost a lásku. Nikdo jiný tam nebyl. Jen oni a Bůh. Oni se svým strachem a nadějí a Bůh se svým slovem a pomocí. Nikdy jindy se nenaučili důvěřovat Bohu víc než právě na poušti. Kolikrát žijeme, jako bychom Pána Boha ani nepotřebovali, a proto i my potřebujeme projít svou pouští a naučit se spoléhat na něj.
Bože, Hospodine, děkuji, že mě učíš spoléhat na tebe.