Bůh si zamiloval smilnici, která běhala za jinými. Vykoupil ji a uzavřel do karantény svého příbytku. Ona však na sobě stále cítí líbeznou vůni parfémů svých někdejších milenců. Nalezla by dosud v jejich očích půvab? Ráda by zase ven. Bez roušky, bez cudnosti. Její srdce nenalézá pokoj. Proto je její nucená izolace tak náročná. Jak asi nazírá onoho milujícího, který jako jediný drží klíče od její nespoutanosti? Ubohá, milovaná, nepokojná! Může Bůh plakat? Přijme tvé srdce nabízenou proměnu jeho láskou? Kde je tvá svoboda? V příbytku milujícího Hospodina, anebo v nekonečné spleti nečistých ulic mámivých iluzí, jalových lichotek a dotyků nestydatých svůdníků?
Kéž můj zrak spočine na tobě, Hospodine, kéž nalezne pokoj od nenaplněných očekávání, jež na sebe ve své nezměrné hamižnosti nakládám já sám!