Jako malý jsem věřil, že oceány jsou nádrže plné lidských slz všech předchozích generací. Naivní? Naučil jsem se číst, nadchl se poznáním, naslouchal rozhovorům dospělých, udělal si jasný obrázek. Moře jsem již neviděl, slzy necítil. Byla tu jen kratochvíle, množství slov, trapná zastavení. Teď však hladiny moří usilují, aby pohltily to, co je krásné, co je živé. To, o čem jsem si nemyslel, že by mohlo pod příkrovem hladiny nadobro zmizet. Zmatení lidé výmluvně ukazují jeden na druhého, ale hladina přesto stoupá – aniž by se kdokoli ptal po vinících. Buď čteme hodně špatných knih, a proto zajdeme pod nekonečnými kubíky slz, anebo přijmeme zrak maličkých a pohnuti mocí plačících budeme snad i my spaseni.
Dobrotivý Hospodine, povzbuď vůni spících květů, projasni zachmuřená oblaka září své tváře, rozezpívej ptactvo, probuď člověka k životu z tebe, ať povstane v nové jaro.