Žalmista v tomto verši vyznává jako realitu svého každodenního života, že z jeho úst zní chvála Bohu. Neznamená to, že je vyznavačem „pozitivního myšlení“, že nemá žádný důvod k nářkům, reptání a zoufání. On se ale rozhodl, že bude chválit. „Ať plesají mé rty, když ti zpívám žalmy, i má duše tebou vykoupená.“ Tak pokračuje jeho vyznání i jeho touha. I on potřeboval vykoupení duše. Proto volá k Bohu: „Buď mou spásou, ty jsi přece má naděje, Panovníku Hospodine, v tebe už od mládí doufám, na tebe jsem odkázán už ze života matky.“ Jen ten, kdo zakusil vykoupení své duše, se rozhoduje oslavovat a chválit svého Vykupitele den co den. Jeho srdce přetéká vděčností a z jeho úst zní plně chvála. Kéž i naše srdce dnes přetéká Boží láskou natolik, aby se to projevilo v naší řeči, v našich skutcích, v našich myšlenkách i v našem rozhodování. Případně i v naší lítosti a pokání, když se nám to nedaří.
Pane, mé srdce někdy přetéká chválou a vděčností. Někdy ale také přetéká bolestí a úzkostí. Díky, že se vším mohu přijít k tobě.